Varia

Oheň

Jaromíru Zelenkovi

Jak krásný i v básni by byl tak čistý příběh:

Ona zradila jeho,
on zpronevěřil
svěřené peníze kvůli jiné.

Byl říjen,
kapala měď
na hlavy stříbrné
a také plavé.

Zlato jsem cítil v konečcích zubů –
bylo tak roztavené
jak vítr ženoucí příběh
po návsi –
schnell! jak zboží vezené autobusem.

Pojízdná prodejna
je krčma bab,
kde rodí se pohádky
pod ořechem. Občas blázen
sem vnikne,

neboť v té vsi
ještě chovají blázny,
a ten, jak dřív, řekne:

Zlatistý Bůček,
vedoucí Pane!

Bába ho uloží
do tašky půl kila
a s obavou na blázna kývne:

v té chvíli oddechnou si v lese srnci
a s kopce
padá do města dole
zlato, stříbro a měď
listů pomalu utrácených Bohem.

Blázen chce rychle kousat,
i do syrového bůčku

si kousne,
vždyť slunce je stále zlaté.

Ale všechna poezie je shromážděna níž,
v otlučeném kostele Panny Marie,

kde se v městečku pod kopcem
jednou ročně zastaví Dientzenhofer.

Čpavý dým obsadí podloubí,
kterým se žene
poslední přespolní
za posledním autobusem –

je klid, ani Bůh tu není

jen oči hospod
zůstanou po páté
čilé a žluté

a možná posté
se v Hořicích utne
ten starý příběh:

ona zradila jeho,
on zpronevěřil
svěřené peníze kvůli jiné.

Je šedý čas,

i rudé vlajky na radnici
jsou počtyřicáté šedé

a nastal klid, jen neklidným městem
pátrají oka televizních modravých obrazovek:

zatím je to jen pro děti,
ona zradila jeho kvůli jiné
a on zpronevěřil peníze

kvůli Bohu,
jenž v podobě cikána
s ním promlouval na hospodě.

Prázdný je štiplavý cement,
v kterém tu stojím,
nežit naproti Havlíčkově soše,

dvě dominanty jak komín, jichž dým
zahnal už sousedy do postele,

vysílá se večerník
a z Doubravy padá
zlato, stříbro a měď

do úst účetního, spočívajícího
v kuchyni pro dnes večer,
neboť jinak je jeho celý svět,
i tam,
kde já nežit mluvím k Havlíčkově soše:

Ať žijí Židé!

Tak dvě dominanty podvečera
oslovují se
a zatím blázen
pouští z Doubravy dolů na Hořice

ohnivou zlatou kouli,
jež šťastně si v šedivé tváři
podzimu něco šepce.

A tak já, jedna z dominant podvečera,
cítím svíravý kašel
ve své hrudi,

v komínu ten starý příběh:

on sloužil Bohu
a ona jiné,

tak na ní vysoudil
patero dítek.

Slunce se neskoulí
z Doubravy dolů
tak zcela naráz,

napřed se přikoulí po rovině.

A pak: Už!

Ale městečko dole vždy
v poslední chvíli bzdíkne.

–––

Jak krásný i v básni by byl tak čistý příběh:

On zradil své spodky
a ona svoje
o páté vpodvečer,
když skoulelo se Slunce
do jejich prádelního koše.

Vždyť tak přišla Smrt.
A blázen nahoře nevinně se chechtal.

A pak se podíval blázen
na město pod sebou

sžírající se v objetí
zlata, a jen mrkl okem

a hle! byli k sobě přiškvařeni.

Tak velký byl den
a slyšeli zpěv
v kostele u Marie

i lidé bez předzahrádek.

Ale, ach, ale!
Tak nelze strašit,

když po náměstí
dvě osoby straší,

Havlíček a já,
on mladší, já starší.

Z kostela linou se
půvabné básně:

On zůstal věrný
a ona dala
po hlavě košíčkem jiné.

A já zde stojím
proti té druhé dominantě
a vedu rozhovor
o bláznech,
jež je třeba chovat
jako malé děti
a jako děti je nespustit z očí –

ale v básni je šedý i pravdivý příběh:

ona a on
tak dlouho hádali se,

až se jim zvratky udusilo dítě.

Byly to jejich zvratky;
a blázen zvědavě nakloněný
seshora z Doubravy křičel.

A já se neodvážil koukat,
jak se mu ke kouli Slunce
škvaří dětská sádelnatá ruka.

Jak dobrý prý v básni by byl:

Zlatistý Bůček!

Říkám si, baba
se v pojízdné prodejně
na Doubravě
moc dlouho zakecala

a tak nás teď drží v šachu
ten vmetek z jejího lůna,

zatímco v lese oddychli si navždy
srnci, které hnal o půlnoci

až na náves, kde s nimi
pořádal představení,

skok přes Oheň:

první dostane bůček posledního,
propečený Zlatistý Bůček.

Tak nad námi stále se vznáší dým Dachau.

Podloubí po šesté v říjnu
je stále tiché,
jen čpavý dým z kostí
na nás padá.

Přespolní odešli – i Bůh odjel po práci do Bydžova.

Ruku na Slunci blázen z Doubravy se kouká.

Jako komturova socha Havlíček se pohnul.

A pak pro jednou – na čas – zapadlo sluníčko za Doubravou.

V domácích krbech zapálili ohně.

A ještě jednou:

Jen jednou ročně se v městečku dole
zastaví Dientzenhofer. V kostele tehdy planou jen písně.

Ať žije Ahasver! Ať žijí Židé!

Jak krásný i v básni by byl jak voda čistý příběh.

září 1986 – únor 1987

Báseň vyšla v Gebhardovském almanachu, strojopisném sborníku ke čtyřicátinám Jaromíra Zelenky. Poprvé byla otištěna v Souvislostech 1/2014.