Dech vítězů


Dech vítězů. Verše z let 1987–1991. Praha: Mladá fronta, 1992. 59 s.

Na nebi je hezky

Oblaka Ti dosedají do úst,
chutnáš je jako cukrovou vatu,
musica viva, chutnáš tu harmonii,
rytmus, ulizuješ

ze stromů ranní rosu, když
ve čtyři se vracíš. Ptáci
dosedají Ti na hlasivky

a Ty si říkáš: Není šťastné mládí,
je jenom starost přiměřená věku.
A oblaka i mně dosedají do úst,

já vykašlu tu trochu šedi,
já se podívám na ten komín,
co pokazil chuť jahodové marmelády,

dosednu na lavičku a budu chroupat
oblačné menu. Hudba je živá,
ale na ranní rosu už nevstanu si,

na lavičce do úst dosedne mi
zatraceně černý oblak.

Alici je osmnáct


Už nepovažujeme za zázrak

to, že nám mrtvý hraje na klavír,

a dokonce ani to, že ho vidíme,
jak se přehmátl,

jdeme dál svou cestou,
celá rodina za námi jde,
obtížená batohy,

mrtvý nám hraje na klavír,
teď, když jsme vystoupili
na nejvyšší horu.

A dole pod námi
je údolí gramofonových desek,
všechny jak planety se za námi otáčejí,

sluchátka si na nejvyšší hoře
dětičky nasadí,

dole je asfaltové moře,
mrtvý jim hraje na klavír,

a nahoru stoupá jen naše nahá duše
v té troše písní, které jsme přehráli:

přichází smrt a pro děti Glenn Gould,

rodiny se na nejvyšší hoře
hodlají rozejít po nebi.

Miroslavu Langerovi


Básník Rulf 7. dubna na nemocniční posteli

miluje Tomáše Šmída
našeho předního tenistu
během daviscupového střetnutí
Československo – Švédsko

Šmíd ví že proti tuposti
rychlých nohou
nemůže vyhrát
ale je rád že v turnaji
neregistrovaných hráčů v Blatné

obsadil předevčírem ze sedmdesáti lidí
čtvrté místo v šachu

co jsou proti tomu básníkovy plotýnky
Šmíd se pere jako pánbůh

a básník Rulf nadevše miluje jeho mozek
prohrávající proti strategii nohou

zdá se že jednou přijde chvíle
pro toho kdo se nevzdá

prohraje v Norrköpingu
ale nad Blatnou mu zasvítí
bramborová hvězda


Křičel jsem

Křičel jsem:
Proč mi to nikdo nevěří?

ale oni říkali, to není pravda,
my ti věříme na slovo,
až na slovo mi věřili
v tom městě,
kde jsem si chodil
se džbánem pro pivo
a občas mě málem něco přejelo
na zpáteční cestě,
když jsem tak křičel
a nerozhlížel se.


Den korunovace

Kouzelník Žito se rozhlédl a řekl:

Začnu při svých seancích používat rozumu.
Neboť to byl dobrý nápad,
obarvit na černo ty bílé kozly
v průvodu do katedrály,
kterou – Bůh ví – nedostaví nikdo,
ale ještě lépe by bylo

ponechat alespoň jednomu na čele
bílou hvězdu té jeho zhoubné
přirozenosti. Ale ještě lépe

by bylo ponechat jednoho kozla bílého.

Když mne nedávno kohouti vezli
v mém vozíku za královským vozem,
který tahají voli, až jsem se jim divil.
Vždyť není nic divnějšího,
než když kohoutovi s rudým peřím
sílí víc stehna než křídla;

ale i fantazie je zvyklá víc hrabat
než lítat, podle toho, jak jí řeknu.

Proto napříště budu se spíš řídit rozumem,
i když našince baví dívat se,
jak se kaluží brodí zavržené ptačí pírko.
Jak zelené jsou stromy v hukvaldské oboře, kde se daňci sbíhají poslouchat Bystrouščiny písně. Jak je všem potřebný den, v němž Janáček zapsal zpěv drozda i nemluvněte, aby toto ÁÁÁ zůstalo pod nebem trčet v bílé výhni oblaků, v peci, kde zraje každý muž jako strom, jenž přinesl listí, ovoce šťavnaté a šťastné a nakonec stín, bílý jako hlas kamenného světce v oboře pod ním. Jak každý si v sobě nese touhu vylézt na kopec před oknem, svou Babí hůru,
© Jirirulf.cz 2020